Korsika 2017

7. října 2017 v 15:26 |  Korsika 2017
Jednoho únorového dne za mnou přišla Helena a jen tak mezi řečí prohodila: "U už jsem si vybrala ten zájezd , co jste mi slíbili k padesátinám od cestovní kanceláře B + H ( pozn. zkratka příjmení jejích starších sester), chci jet na Korsiku, na trajekt je to stejně daleko jako do Chorvatska ,něco pře 1 000 km. " Kája na ní vyvalil oči, že se zbláznila. Mě to sice taky trochu překvapilo, ale zároveň mi, to začalo šrotovat v hlavě. Na Korsiku jsem uvažovala jet před 25 lety s cestovkou do hor, ale jet sami , to mě sice už taky napadalo, ale zdálo se mi to příliš odvážné. Ale ta vzdálenost mi zase nepřipadala tak velká a tak jsem začala hledat a zjišťovat a po několika měsíčním úsilí vznikl plán cesty. V průběhu jara se nám podařilo zarezervovat auto pro 9 osob, to byl asi největší problém, protože auta již byla obsazená. Nakonec to dobře dopadlo a náš oblíbený Ford Custon pro 9 osob byl přece jen k mání. V květnu jsme koupili lístky na trajekt, protože , čím dříve, tím prý lépe a zároveň jsme rezervovali ubytování . A pak už jsme se těšili až 2. července 2017, nastane ten slavný den odjezdu.
Původní plán počítal sice jen se 7 účastníky našeho zájezdu , ale nakonec jsme překvapivě obsadili na last minut i poslední dvě volná místa a naplnili tak celou kapacitu.
V sobotu 1. 7. 2017 jsme v Praze vyzvedli auto a během neděle se nakládalo. Přestože se jedná o auto s prodlouženou verzí bylo naložené až po střechu.


V neděli 2. 7. 2017 v 15 hod. jsme konečně vyjeli směr Rozvadov, Mnichov, Innsbruck, Brenner, Bolzano, Bologna. Do Livorna jsme dorazili ve 4 hod. ráno. Hledali jsme nějaké ukazatele na trajekt, ale viděli jsme jen ukazatele s nápisem passagire, které nás zavedli na parkoviště před bránu, která vypadala jako vjezd do areálu k trajektu. Na parkovišti jsme se zeptali Čechů , kteří tam také parkovali a ti nás ubezpečili, že zde už byly před třemi lety a ať čekáme, že se kolem šesté brána otevře. Šli jsme se proto v klidu projít po nočním Livornu a pak jsme se na chvíli natáhli ke spánku někdo v autě, někdo na karimatce na chodník. Někteří prozíraví jedinci naštěstí neusnuli a sledovali cvrkot na náměstí a okolních komunikacích. Brzy vypozorovali, že do areálu trajektu začínají najíždět auta, ale úplně z jiné strany než jsme čekali my. Rychle nás probudili a začali jsme hledat tu správnou cestu , jak se dostat k trajektu. Nakonec po zdlouhavém objíždění, jsme i my trefili do toho správného vjezdu, kde již stála kolona aut. Odbavení proběhlo poměrně rychle a výrazně se nám ulevilo, když pracovník přilepil na auto lístek s odbavením , přeměřil výšku auta a ukázal na vjezd do lodi. Vjezd do trajektu byl poměrně snadný vzhledem k tomu, že minibusy parkují v dolní části lodi. Rychle jsme popadli nejnutnější věci, vyskákali z auta a po schodech pospíchali zabrat výhodná místa na sezení. Nakonec jsme se usadili na palubě na zádi , kde jsme každý zabrali jedno modré lehátko a nechali jsme se unášet po vlnách vstříc ostrovu Korsika.


Po čtyřhodinové plavbě se začali objevovat první obrysy ostrova a po další hodině plavby jsme přistáli v přístavu Bastia. Nastal rychlý výsadek z lodi a vyjeli jsme na pevninu.


Po natankování ( 1 l nafty za 1,27 EUR, tj. kupodivu levnější benzin než v Itálii) jsme vyrazili směrem do hor. Z hlavní pobřežní silnice jsme v Borgo odbočili směr Ajjacccio, Corte a dále směrem na Porto Ota. Silnice se začala sužovat a postupně stoupat skalnatou soutěskou Santa Regina . Poprvé jsme se setkali s pověstnými korsickými zatáčkami, které nás dovedly až do cíle dnešního dne, na první ubytování do Lozzi u Calacuccia. Vesnička Lozzi se nachází v nadmořské výšce něco přes 1000 m vysoko nad přehradou Calacuccia pod nejvyšším vrcholem Korsiky Monte Cinto. Na samém okraji vesničky je ve stráni roztroušeno několik dřevěných chat, dvě z nich jsme si zarezervovali přes booking pod názvem Chalet de Lozzi .


Naše očekávání bylo splněno, chaty byly prostorné a velmi dobře vybavené. Z terasy se otvíral krásný výhled na celé údolí Niellu, vpravo uzavřené masívem Monte Cinta a v dálce bylo zřetelně vidět pět vyčnívajících špiček vrcholu I Cingue Frati ( v překladu Pět bratrů).


Po ubytování všechno vypadalo přímo ideálně až na to, že jsme po chvíli zjistili, že voda z kohoutku teče jen čůrkem a v druhé chatě vůbec. Majitel nám oznámil, že voda neteče v celé vesnici, že se na opravě pracuje a předal nám láhev vody. Stačili jsme alespoň uvařit, ale na toužebné osprchování už voda nebyla. Nálada nám viditelně poklesla a začali jsme uvažovat o slevě na ubytování. Někteří jedinci se vydali hledat vodu do okolí a k jejich údivu viděli nad vesnicí stříkající gejzír uprostřed vyprahlých pastvin. K večeru už voda naštěstí tekla, přestože gejzír za vesnicí stříkal pořád. Po večeři jsme se šli podívat do kempu, který se nachází za vesnicí a je východiskem na nejvyšší horu Korsiky Monte Cinto. Stál zde český autobus od cestovní kanceláře Kudrna. Kemp je umístěn v pěkném borovicovém lesíku a je zde i malá hospůdka.

Druhý den ráno jsme se připravili na první túru do hor. V plánu byl výstup k jezeru Lac de Nino. Autem jsme vyjeli směr Porta Ota přes Albertacce k místu zvaném POPAGHJA ( údajně hájovna). Po cestě jsme potkali první korsické čuníky , kteří se váleli přímo u silnice.


Od Popaghaja jsme se vydali po žlutém značení a lesem korsických borovic stoupali až nad úroveň lesa do sedla Col de Stazzone .


V momentu, kdy jsme se přehoupli přes sedlo se nám otevřel nádherný pohled na jezero Nino umístěné uprostřed zeleného údolí s pasoucími se koňmi. Všichni jsme se stali na chvíli malými dětmi, které si chtějí pohladit koníčka. Focení nebralo konce.



Po vydatné svačině jsme se vydali na zpáteční cestu po trase Gr 20 směrem do sedla Col de Vergio. Cesta vedla po hřebeni odkud byly krásné výhledy na celé údolí Niellu, nad kterým se tyčí masív Monte Cinta a výrazný vrchol Paglia Orba tzv. korsický Matterhorn.



Po hřebeni jsme došli až ke kapličce do sedla Col de St. Pierre , odkud jsme sestoupili k silnici a po třech km došli na parkoviště POPAGHJA. Po cestě do Lozzi jsme se ještě zastavili u mostu před Albertacce , kde jsme se vykoupali v průzračných tůních řeky Vir.


Další den jsme opustili útulné chaty a následoval přesun směr Porto Ota se zastávkou v sedle Col de Vergio a v Evise. Z Evisy jsme vyrazili po cestě od hřbitova na sestup do soutěsky Spelunca , někteří z nás se domnívali, že se bude jednat o pohodovou vycházku v délce 500 m. Vzápětí však byli překvapeni, když zjistili, že se jedná o 500 m výškových, které museli sestoupit až na dno soutěsky.


Po nekonečném klesání jsme došli k mostu Ponte Zaglia, kde jsme se vykoupali v tůních a pak jsme pokračovali k ústí soutěsky k mostu Ponte Veccio , kde zaparkoval auto Kája po té , co nás vysadil v Evise. Po cestě jsme uvažovali jaký význam měl asi historický kamenný most Ponte Zaglia na nakonci soutěsky. Zjistili jsme, že tudy od moře vedla do hor soutěskou stará mulí stezka.


Po příchodu k autu bylo hrozné vedro, vlastně už jsme byli jen pár km od moře. Protože již bylo odpoledne rozhodli jsme se , že se pojedeme ubytovat do hotelu Cala di sole v Portu, který jsme měli rezervovaný.


V hotelu jsme si nechali věci a odjeli jsme směr Piana ke skalám Calanche. Chtěli jsme zaparkovat u Tete de Chien - Psí hlava, ale nebylo zde dost místa. Proto jsme pokračovali dále přes Piana na pláž Arone.


Koupání bylo krásné, voda průzračná a velmi teplá. Po chvíli však někteří jedinci začali být netrpělivý, že je třeba pokračovat v plnění dalších bodů programu a tak jsme ukončili koupání a odjeli jsme na parkoviště Guoriola odkud se vychází k věži Tour de Turgia na vrchol Capo Rosso. Byl již podvečer, největší horko pominulo, prostě ideální doba na výstup na Capo Rosso.


Do západu slunce chyběla právě ta hodina potřebná na cestu. Nejprve jsme správně uvážili, že na výstup je již pozdě, protože bychom se nestačili vrátit za světla. Proto jsme se šli jen podívat po okolí, pak ale v nás zvítězila touha na dobývání vrcholů a aniž bychom to plánovali, pokračovali jsme pořád dále po stezce a vrchol, který byl nejprve v nedohlednu se stále více přibližoval. Jak jsme se vzdalovali od auta, začala nás pořád více pronásledovat myšlenka, že jsme si s sebou nevzali žádné pití, i přesto jsme však pokračovali v cestě. Potkali jsme i dvě skupinky lidí, kteří se vraceli z vrcholu a pochybovačně se vyjádřili, že to dnes už nezvládneme. Pak jsme zjistili, že na vrchol už je to jen 500 m, i když samozřejmě výškových. Vrcholová skupina vyrazila bez váhání, ostatní zájemci se pomalu trousili za nimi.


Věž Tour de Turgia na Capo Rosso byla zdolána ještě těsně před západem slunce ve 21. 09 hod. Výhled byl úžasný, na jedné straně moře s pomalu mizejícím sluncem za obzor , na druhé straně skály dorůžova zbarvené zapadajícím sluncem.



Udělali jsme pár fotek s těmito nádhernými záběry a rychle uháněli dolů než nastane tma. Poslední opozdilci dorazili k autu ve 22. 20 hod. Na ubytování do hotelu jsme dojeli před půlnocí. Někteří z nás hned zalehli , ale někteří ještě využili noční koupání v bazénu.

Další den byl ve znamení přejezdu ze západního pobřeží na východní. Ráno jsme se prošli po městečku Porto Ota a pak jsme pokračovali ke skalám Calanche k tzv. Psí hlavě, kde se nám předchozí den nepodařilo zaparkovat.


Tentokrát se nám to podařilo, a tak jsme se vydali na vyhlídku Chateau fort. Po úzké cestičce jsme sestoupili na vyhlídku přímo nad azurovým mořem s výhledem na skály rezervace Scandola.


V dálce bylo vidět i vrchol Capo Rosso. Bylo právě poledne a horko se stávalo nesnesitelným, i proto jsme rádi nastoupili do auta a odjeli při pobřeží směrem na Ajaccio a dále přes sedlo Vizzavona pokračovali na východní pobřeží. V sedle Vizzavona jsme si udělali krátkou procházku k Anglickým kaskádám, kde jsme se vykoupali v tůních a pod vodopády a již po druhé okusili kouzlo horských potoků.


K večeru jsme dojeli na další ubytování do rezidence Corse v Ghisonaccii.

Apartmán byl dostatečně velký, s možností ubytování až deseti lidí , s velkou kuchyní , terasou a pár metrů od pláže.

Po jednom odpočinkovém dni se Ghisonaccia stala východiskem pro další výlety, tentokrát do pohoří Bavella. Z Ghisonaccie přes Solanzeru jsme se vydali ke kaskádám Polishellu .

Zaparkovali jsme kousek od mostu přes potok Polishellu a vydali jsme se na nejkrásnější a nejdobrodružnější trasu na ostrově. Byli jsme připraveni na to, že se jedná v podstatě o plaveckou túru a tak naše vybavení spočívalo jen v plavkách a botech nebo sandálech do vody. Mobily jsme ukryli do voděodolných obalů. Po úzké cestičce jsme došli od mostu k první kaskádě s vodopádem a všichni jsme užasle zírali na lidské postavy v neoprénech řítící se z vodopádu po hlavě do hluboké tůně. Zjistili jsme, že se jedná o tzv. canoing, kdy skupina lidí s průvodcem zdolává kaskády. Tyto skupiny postupně sestupovaly po jednotlivých kaskádách směrem dolů . My jsme na rozdíl od nich postupovali korytem potoka směrem nahoru a hledali nejvhodnější lezecký terén na skále ke zdolání jednotlivých kaskád. Nejprve jsme se snažili skákat po kamenech , abychom měli suché nohy, za chvíli jsme to však vzdali a statečně jsme se vrhali do průzračných jezírek a tůní a přeplavávali je na druhou stranu, abychom vzápětí mohli vyšplhat po skále na další stupeň kaskád. Nejtěžší úseky jsme obcházeli po úzké cestičce vysoko nad vodou. Průvodce uvádí , že se zde nachází 17. kaskád, my jsme je nepočítali , když jsme došli k jednomu poměrně vysokému vodopádu, který jsme již nedokázali přelézt ani obejít, začali jsme se stejnou cestou vracet zpět. Byl to úžasný zážitek, koupání v průzračné vodě v kombinaci s korsickým sluncem nemělo chybu.
To však nebylo poslední dnešní koupání, při zpáteční cestě jsme pod silnicí spatřili úžasná jezírka s křišťálovou vodou.


Samozřejmě jsme neodolali a opět jsme oblékli plavky a opět jsme si užívali krásnou průzračnou vodu , tentokrát teplou jako někde v termálech. Po tomto osvěžení již následoval návrat přes Solanzeru zpět do Ghisonaccie.

Po této vodní túře jsme další den lenošili u moře, přesto se našli i jedinci, kteří se vydali na obhlídku nejbližšího okolí.

Následující den jsme odjeli opět do pohoří Bavella , tentokrát přímo do sedla Bavella, odkud jsme podnikli výlet k tzv. Trou de la Bombe nebo-li Bombovému kráteru.


Od parkoviště jsme sešli po silnici do Villaga de Bavella a odtud jsme pokračovali po červeně značené cestě, která vedla lesem s krásnými korsickými borovicemi. Po cestě jsme viděli opět několik krásných, korsických krav, které spokojeně odpočívaly uprostřed lesa a byly velmi fotogenické. Po návratu do sedla Bavella jsme pokračovali autem po vyhlídkové silnici směrem na Porto Vecchio a zastavili jsme se u další pozoruhodnosti Korsiky, kterou je vodopád Piscia di Gallu nebo-li Čůrající kohoutek. Z parkoviště vedla cesta zvláštní krajinou s bizardními kamennými útvary a na obzoru byla vidět mořská hladina. Plni napětí, zda vodopád bude opravdu vodopádem a ne pouze čůrajícím kohoutkem , jsme sestoupili až do soutěsky, kde asi z výšky 50 m padá z úzké průrvy mezi skálami mohutný proud vody . Naše vynaložené úsilí tedy nebylo zbytečné, vodopád byl skutečně impozantní.

Po návratu na parkoviště jsme pokračovali dále po silnici kolem přehrady Ospedale, po chvíli se před námi otevřel nádherný výhled na Porto Vecchio , mořskou hladinu a v dálce se rýsující obrysy ostrova Sardinie.


Poslední výlet z Ghisinaccie tentokrát nebyl do hor, ale do jednoho z nejkrásnějších korsických měst Bonifaccia . Město přilepené na vápencových útesech jako vlaštovčí hnízdo a pod ním azurově modré moře nám učarovalo.


Z města jsme se vydali na vyhlídku směrem na mys Pertusato.


Protože bylo velké vedro, vrátili jsme se na parkoviště a k majáku Pertusato jsme dojeli autem. Dále jsme pokračovali k pláži Piantarella, kde jsme zaparkovali a pěšky jsme došli na pláž Petite Sperone a dále po úzké cestičce kolem golfu na pláž Grand Sperone, která působila trochu jako pláž v Karibiku.

Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na pláži Palombaggia s růžovými skalisky a večer jsme strávili na promenádě v Porto Vecchiu.

Poslední den jsme strávili odpočinkem na pláži v Ghisonaccii.

A pak již nastal den odjezdu. Po desáté hodině dopoledne jsme vyrazili do Bastie k nalodění na zpáteční trajekt, který odjížděl ve 14 hodin.


Zaujali jsme strategická místa ve stínu na pravoboku lodi a po posledním pohledu na úžasný ostrov Korsika , jsme se nechali unášet vlnami zpět na suchozemskou pevninu.

Po příjezdu do Livorna jsme se rozhodli, že se ještě zastavíme v Pise a podíváme se na její šikmou věž.

Tato zastávka za to určitě stála, věž i celková atmosféra ve městě byla moc pěkná. A pak už jsme frčeli jen po dálnici a šťastně jsme dorazili domů kolem deváté hodiny ráno.

Epilog:
Napoleon o svém rodišti prohlásil, že jej pozná i po slepu, protože vůně machie je cítit kilometry daleko. Korsika je prý jedním z nejkrásnějších míst na světě, které nám nabízí kromě smaragdového moře, vysoké hory, chladivé kaskády řek i kamenné horské vesničky. Na vlastní kůži jsme poznali , že články v průvodcích a časopisech nelžou, Korsika je skutečně jedním z mála míst, kterých se nikdy nedá nabažit. Můžete zde být třeba posté a stále bude co objevovat. Potvrdilo se nám, že Korsika svým magickým kouzlem zasáhla i nás a stala se i pro nás další srdeční záležitostí. Pokud se sem ještě někdy vrátíme, možná, už Korsiku také poznáme po slepu, protože její nádherná atmosféra zůstala v našich vzpomínkách napořád.

 

Kam dál

Reklama